A přeci jenom o jednom ostrově bych se rád lehce rozepsal. O Saint Kildě, která je považována za jachtařský Everest evropských moří. Nachází se za pásem vnějších Hebrid, asi šest hodin plavby odkrytým severním Atlantikem. Problém Kildy spočívá v tom, že se dá na ní zakotvit pouze ve specifickém větru, protože je zcela obnažena síle oceánu. Proč se ale vydat na tak nebezpečné místo? Protože ve svým nízkých travinách ukrývá ševelivou historii, jejíž rozměr a tragédie bere za duši každého člověka. Od doby bronzové tam žilo společenství lidí, o jejichž existenci se vědělo úplně až na konci středověku. Už tehdy představovali temnou záhadu. Odkud přišli? Jak to že vytvořili geneticky udržitelnou společnost? Jak to, že nemají politické zřízení, nýbrž specifický druh demokracie (podobný raným vikingským osadám na Islandu)? Jakým jazykem to mluví? Víte, jak ten příběh skončil? V 19. století Spojené království importovalo na Saint Kildu křesťanství, turisty, peníze a nemoci. Ostrov, spíše velká travnatá skála uprostřed nicoty, přestal žít fascinující příběh lidí z ráje (jak o sobě ostrované hovořili) v roce 1930, kdy posledních 36 na smrt nemocných obyvatel Saint Kildy požádalo o evakuaci.
Saint Kilda je neuvěřitelné místo, o kterém se těžko mluví… A jsme v This is blue velmi hrdi, že už podruhé jsme na ni připluli jako první plachetnice v roce. Snad tak budeme činit každý rok…
